Deník hráče #05: 7 days to die (4.den)

V dáli topol nad jezerem, my však na něj zhola s*rem. Těžit dřevo není třeba, v noci mě to stejně neba. Sviť měsíčku sviť, ať v lopatě mám švih! Kopu kopu si příkopy, hlíny vůkol zbývaj kopy. Tak sviť měsíčku sviť ať v lopatě mám švih! Půlnoc byla minulostí, kopat je mou povinností! Příkop do stran hluboký, ten pochytá zombíky! V naději je ubíráno, že přežiju já další ráno. A tak kopu směle dál, co bych vám dál povídal.

Čtvrtý den jsem tedy rozšířil nejen své básnické střevo, ale i příkop, který mě tak ochrání před další vlnou zombíků. Vypozoroval jsem, že se krom noci zjevují skupinky nemrtvých i nad ránem. Zpravidla kolem osmé hodiny. Takže bylo třeba prací zajistit bezpečí domova právě do inkriminovaného času. I když je tahle vlna zpravidla migrační (pokud mě nezahlédnou, putují dále), nechci nic ponechat náhodě.

Když začalo svítat, podařilo se mi rozšířit příkop zhruba na čtyři políčka. Čtyřvrstvé bodákořadí vypadalo jako tvrz, kterou nepřejdou ani v tanku. Být kuřák, zapálil bych si cigáro, sedl na pařez a při odpočinku se nechal unášet pocitem z dobře odvedené práce. Jenže každá část dne se musí využít, na lelkování není času nazbyt.

Z klidného rozjímání mě vytrhl v dáli se pasoucí jelen. Jídlo! Zahodil jsem lopatu, vyškrábal se z příkopu a utíkal za tou horou masa s lukem. Po lítém boji, kdy jsem za ním utíkal a pálil jeden šíp za druhým se jelen zalekl a utekl do vody. Než aby se nechal zasáhnout mými šípy, raději se šel utopit a jeho ostatky se ponořily na samé dno velkého jezera. Nu dobrá, ošlehaným lovcem zřejmě nebudu, ale mohl bych se stát skvělým badatelem podvodního světa! Nahopkal jsem do vody s úžasem na tváři, ponořil se a… málem jsem se utopil. Zpropadené plíce! Nechal jsem trofej na dně jezera a vrátil jsem se domů.

Bylo kolem desáté hodiny čtvrtého dne a já začal přemýšlet co si dám k obědu. Pověnoval jsem se klasickým věcem jako nošení a převařování vody, těžba dřeva a sbírání borůvek. Do pouště se mi pro Yucca Fruit zas tak nechtělo, takže jsem se přežral borůvek. Bylo mi z nich tak blibno, že jsem chytl nějakou letmou otravu a čekal na její odeznění. Je vám špatně? Nevadí! Screamerka vám poradí.

To si tak šušňám borůvku po borůvce do hrníčku a za zády mi zařve ženská, která jako by z oka vypadla té holce, co lezla ze studny v jednom renomovaném filmu. Úlek, šramot, útěk, hukot. Z dáli jsem se snažil zjistit situaci, neboť její skřek dokázal přivolat další nemrtvé.

Utekl jsem do svého sídla. Problém byl, že jsem se málem chytl sám do své bodákové pasti. Bylo by dobré si tu postavit nějaký drobný skokánek. Útoky zombíků jsem odrazil s grácií a těšil se z mé rostoucí bezpečnosti okolo domečku. Z klidového režimu mě vytrhl zvuk motoru, který tak nádherně připomíná civilizaci.

Bylo to letadlo, které se mihlo na nebi a z jeho útrob pomalounku klesal na padáku zavěšený proviant. Očekával bych, že se mi hra vysměje a první proviant přistane na stejném místě, kde spáchal sebevraždu jelen. Naštěstí se bedna snesla kousek od domu na poušti. Odnesl jsem si odtud nějaké součástky zbraní, plány a lékárničku.

Během dne pak probíhaly nějaké další, vcelku poklidné návštěvy nemrtváků, kteří své paty za práh domu vlastně ani nestihli položit. Ostatky zůstaly na dně příkopu a má radost z bezpečnosti opět vyvstávala na povrch jako u dítěte, které dostane novou hračku. Díky kopání a sekání dřeva jsem si vylepšil sekerku i lopatu. Dokážu teď těžit rychleji a nářadí taky něco vydrží.

Poté jsem u příkopu, naproti vstupním dvěřím domu, začal stavět jakousi věž, odkud bude lepší výhled do dáli. Nebavilo mě neustále běhat po baráku až na střechu, abych se mohl rozhlédnout po okolí. Prozatím mám dost dřeva, takže věž z tohoto materiálu se jeví jako nejschůdnější varianta. Čas plynul a den opět končil.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *