Misery, nechce zemřít!

Vysokohorská silnice se plazí vzhůru a její  konec vede kamsi do neznáma. Na svém jazyku tak vítá osamoceného brouka. Je jím auto, které veze slavného spisovatele vstříc jeho cíli. Cesta probíhala bez problémů pouze do té doby, kdy hlasatel počasí oznámil sněžnou bouři, která se valí jeho směrem. A tak Paul Sheldon, romanopisec a známý spisovatel nakonec sjel z cesty s domněním, že celou bouři vlastně objede po jejím okraji. To ještě nevěděl, že se jeho jízda změní v osudovou a život se mu během několika chvil změní od základu.

Bouře jej neminula a on se tak ocitl v závěji, kde tak jeho auto naposledy zamručelo. Upadl do bezvědomí. Když přicházel k sobě, viděl před sebou mlhavě siluetu postavy, která k němu promlouvala. Všechno slyšel utlumeně, zrovna přicházel k sobě a začal se orientovat v prostoru jako malé nemotorné dítě, které právě přicházelo na svět. Mlha zmizela, oči začaly zaostřovat a z utlumeného zvuku se vzpamatovával i jeho sluch. Nabral vědomí. „Jsem vaše ctitelka číslo jedna“, zaznělo od postavy před ním. Byla to Annie Wilksová. Podsaditá žena, která jej vytáhla z vraku auta a přivezla ho k sobě domů. Zachránila mu život. Na to si však nevzpomínal, dozvěděl se vše až z jejího vyprávění. Když přicházel k sobě, zjistil, že jeho nohy nefungují jak mají. Annie mu zpřelámané končetiny srovnala a dala do provizorní dlahy. Podávala mu prášky proti bolesti a pečovala o něj.

Ještě když byl Paul pohromadě, mířil před tou nehodou oslavit dokončení románu o dívce Misery. Jako světoznámý romanopisec se proslavil právě sérií románů s touto dívkou v hlavní roli. Poslední dílo mělo být zakončením této série, protože Misery v něm zemřela. Paul se tak vymanil ze škatulky Misery a začal psát něco jiného. Měl jim být trochu obhroublý román Rychlé vozy. Když se vrátíme v časové ose vpřed, kdy Paul už ležel u Annie se zlomeninami, její věta o ctitelce číslo jedna nebyla jen prohlášením do větru. Opravdu jí byla. Znala  všechny romány o Misery, znala jeho zvyky, které měl při psaní zaryté a v neposlední řadě by si určitě nepřála, aby Misery zemřela. Paul měl u sebe rukopis poslední Misery i Rychlých vozů. Když je Annie oba pročetla, začalo pořádné peklo a zápletka tak mohla začít.

Nechci se tu moc rozepisovat o tom, jak šla posloupnost děje. Chci se tu jen vypsat z dojmů, které mě v knize zaujaly. Jak již tradičně můžu napsat, Stephen King je opravdu mistr strachu. Zbožňuju jeho detailní popisy postav a různých situací, které čtenáře vcucnou do místa až neuvěřitelným způsobem. V knize Osvícení jsem hltal spousty situací, které se ve filmu neobjevily. Třeba popisy těch vizí postavy, které když měly začít, citil nejprve vůni pomeranče. Jenže ten popis byl natolik úžasně věrný, že jsem si tu vůni vlastně živě představil. A těch situací bylo strašně moc (začátek knihy opilecké cesty spisovatele a tak dále). Zpět k Misery.

To co v knize ztvárnil King, to se vlastně ani do filmu nedá nijak implementovat. Každý divák/čtenář má svou fantazii a film je tak vlastně vždy o krok pozadu i kdyby být nechtěl. Stephen King tu s neuvěřitelnou grácií dokázal popisovat vnitřní pochody zraněného Paula Sheldona, který je na posteli v bolestech zcela odkázán na pomoc vyšinuté ctitelce. Zaujal mě třeba jednoduchý a věcný popis jeho zlámaných nohou: …„nohy už se uzdravují avšak vzhledově vypadají jako kdyby je nakreslilo čtyřleté dítě“. Tenhle obrat je literárně úžasný, protože je to přímé, pochopitelné, úsměvné a zároveň děsivé. Navic to okamžitě v podvědomí vystřelí tu představu brutálně zlámaných nohou, které jsou děsivě pokřivené, plné otoků a vypadají, že už nikdy nebudou fungovat.

Zatímco Paul ležel a trpěl, vymyslela mu Annie práci. Donutila jej spálit román Rychlé vozy. Následně mu výrazně doporučila, aby Misery v novém románu nezemřela. Ten román měl psát u ní, než se zotaví. Ve vysokohorském odlehlém domě, kam nevkročí žívá duše, mu vlastně nic jiného nezbývalo. A tak psal a ona četla.

Skvělé byly vnitřní pochody podvědomí Paula, které se třeba ve filmu neobjevily. Když jej nohy začaly neuvěřitelně bolet a účinky utišujících léků odeznívaly, nazýval to odlivem. Kdy vlny zapomnění bolesti přestaly ošlehávat pahýly skalisek (jeho pokřivené nohy) a ty jen tak trčely vzhůru. Naopak po účincích Novrillu se jeho bolest i pahýly schovaly pod mohutný příliv. Současně vedl Paul souboje psychologické nejen s Annie, ale také se svými vnitřními já. A to vedlo mnohdy k několika vtipným sarkastickým poznámkám, kdy byl vlastně Paul zraněn fyzicky a psychycky se dotýkal hranice šílenství. Přirovnával se tak k Šeherezádě. Vyprávěl příběh Misery, který oddaluje jeho smrt. Co však bude až dílo dokončí?

Paul se snažil zachovávat zdravý rozum. Vedl tak vnitřní rozhovory sám se sebou a snažil se některé zlé myšlenky zapudit: „…Zlá myšlenka je jako potvora, která byla odvedena v poutech policií hluboko do vězení, ale se ráda, mrška, připomene..“

Zatímco kniha se příjemně táhla, film mi přišel hodně krátký. Hltal jsem každý okamžik a čekal, jestli ta či ona situace z knihy se tu objeví. Tvůrci filmu chtěli být zřejmě více korektní a proto některé situace z knihy vynechali a jiné zmírnily, aby se snímek nezvrhl v gore horor. Situace kdy přijíždí ve filmu policista k domu Annie se naprosto liší od té v knize. Zatímco ve filmu se jednou vystřelí, v knize je to vše o poznání dramatičtější a neblahou situaci pro Annie vyřaší traktůrková sekačka. Vůbec v knize tekla krev více proudem i při amputaci kousku nohy Paula, nebo v závěrečné scéně. I když jsem film viděl nyní celý až do konce poprvé, viděl jsem dříve nějaké útržky a i ty mi dokázaly pokazit fantazii při čtení popisu postavy Annie Wilksové. Protože herečka Kathy Bates se role zmocnila s takovým úžasem, že se mi okamžitě vybaví její tvář jen při vyřknutí slova Misery.

Zatím jsem nepřečetl ani zdaleka mnoho děl od Stephena Kinga, ale líbí se mi, jak se mnohá jeho inspirace prostředím prostě prolíná několika jeho díly. Třeba hlavní role spisovatel, který má tvůrčí krizi nebo hledá inspiraci míří ze své běžné komfortní zóny horskou cestou pryč z civilizace a vstříc inspiraci. Buď se sám stane vyšinutým – Osvícení, nebo se stane obětí někoho vyšinutého – Misery. Stejně pořád nechápu, kam na to ten Stephen chodí. Je opravdu neuvěřitelné, kolik toho už napsal a stále si drží kvalitu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *