Vorařov, konečně civilizace, kde se mě pravděpodobně nebudou snažit popravit nebo zabít. Pokud snad nějakým nedopatřením ano, mám meč, argumenty, volné ruce a vše dohromady se nebojím použít. Vešel jsem hlavní branou a hned mě zaujal rozhovor matky se synem u jednoho z domů. Matka s vytřeštěným výrazem vyprávěla synovi o draku, který by mohl zaútočit na vesnici. Mladý jinoch nedbal jejích slov vážně a šel si po svých. Já stál kousek od vstupní brány a zaujala mě volně pobíhající slépka. 

Heleďte, nebudeme si nalhávat a nalejme si čistého vína. Hlad je svině a nebo prej se občas převléká, mrška, za žízeň. Ovšem svalovinu na sobě musím živit pořádným kusem masa. Prostě se mi zatmělo před očima, vzbudil se ve mě instinkt lovce a začal jsem dětinsky nahánět slépku po vsi. V hlavě mi zněl známý song z Mortal Kombat a já slépce dovolil naposledy vydechnout až po vysilujícím souboji. Posbíral jsem z ní všechno maso a s pocitem udatného reka jsem se rozhlížel na nebe, kdy se začalo pomalinku smrákat.

Z mého rozjímání mě vytrhnul místní chlápek Hod, který s pořádným nasraným výrazem ve tváři hájil slépčinu čest. Já se nebál. Začal jsem na něj argumentačně. Slépka neměla známku ani jmenovku s adresou a evidentně se u něj neměla dobře když utíkala pryč. Hod mě zřejmě nepochopil. Dost možná mluvil jinou řečí. Ale z jeho pohybů jsem usoudil, že pracuje na místní pile. Protože když za mnou běžel za první kopec, jel po mě zarputile jako pila do dřeva. Bylo na čase vytasit meč. Během jeho tasení jsem ve hře poprvé padl za vlast, tedy za slépku.

Poučen z minulého nezdaru jsem se opět ocitl před branami Vorařova a pomalounku našlapoval, jako diskofil na koncertu pankáčů. Hlavně do nikoho nestrčit, nedej bože někomu odporovat pohledem! Ale na Svena jsem si troufl. Je to klučina, který své matce nevěří historky s drakem, ale také bláhově soupeří s Faendalem o přízeň jakési Kamily. Celý uzívaný jsem si vyslechl Svenovu teorii o tom, že je jediným skutečným mužem v celém Vorařově. Pomalounku by se tomu snad dalo i věřit. Počet místních by se dal spočítat na prstech jedné ruky a dvou nohou po práci na pile. Navíc mi pro Kamilu vnutil jakýsi dopis. Přemýšlím zda budu hajzl a dopis ukážu prvně Faendalovi. Uvidíme. Každopádně vím, že muži tu víc hájí svůj dobytek, než ženy. 

Prošel jsem vísku a na rameni se mi místo papuška usadil pocit viny. Slepičím incidentem jsem se tu příliš vábně neuvedl a tak jsem se jal omluvy k místní pile kde postávala žena. Majitelka pily Gerdur mi zabití slépky nijak nevyčítala, vlastně ani nevychvalovala. Prostě to všechno taktně přešla bez nejapných poznámek. Dali jsme se do řeči a já se dozvěděl nějaké informace o Vorařově. Pán téhle vísky i přilehlého okolí je jistý Jarl Balgruuf, který svými hýžděmi okupuje Bílý průsmyk. Měl bych se tam zajít v budoucnu podívat. Inu jdu tedy doslova o dům dál.

A hle! V ohrádce je buvol! Přišlo mi, že jsme si byli tak strašně podobní! Ale žádné buvoliny už dělat nebudu, jsem přece jen spořádaný kriminálník! Cítil jsem stále pohled Hoda na svých zádech. Tak jsem se za ním zašel také podívat. Víte jak, vyříkat si to hezky z očí do očí, i když se to poprvé nepovedlo. Účty jsme si srovnali. Já si své odmakal na pile, slépka splacená, dali jsme si placáka a pokecali. Hod není zas takovým kokotem, jakým se zdál na poprvé býti. Rozloučili jsme se v dobrém a já zjistil, že už se úplně setmělo.

Hladový jsem zapadl do nejbližšího domu, hezky bez zaklepání a na prasáka, jal jsem se otevření dveří hezky po tvrďácku – pravou botou. Dům prázdný nebyl, seděli tu dva chlápci a zatímco mě srdečně vítali, já jim kradl jídlo ze stolu. Když jsem ty šmoulíky viděl, už chápu Svenovo kasání, že je tim nej nej chlapem v téhle vísce. Kapsy, boty, vlasy i podpaží jsem měl narvané jídlem a pomalým soustředěným krokem jsem se přiblížil k těm dvěma mužům, abych si vyslechl nějaká moudra a snad mi by mě mohli i něčím zaúkolovat. Bílý průsmyk, tam své hýždě rozpíná na trůnu Jarl, jenže dámy pánové, v těchle místních jménech aby se prase vyznalo. Jarl je totiž žena. Takže tam dozajista rozpíná i své bujné poprsí. O to víc bych neměl cestu do Bílého průsmyku odkládat!

Dozvěděl jsem se také, od těchle švarných okradených jinochů, že se mnou na popravčím voze nebyli jen bezejmenní zločinci či obviněnci. Ten, koho měli popravit v době příletu draka, byl Ulfrik Bouřlivý háv. Ostatní byli jeho nejvyšší důstojníci. Pěkně se to začlo zamotávat. Těžko říct, zda to byla opravdu taková náhoda, že Ulfrik utekl katově sekeře.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *