Ačkoliv mám rozehraných už dost her, potřeboval jsem uspokojit potřebu k zahrání si nějaké větší epické či rozlehlé hry. Napadal mě návrat k GTA San Andreas, ale nakonec jsem chtěl zahrát něco o chlup novějšího. Nejen starými hrami živ je člověk. Není tajemstvím, že pravidelně odebírám herní magazíny. V nich se rád porochním v informacích co se chystá, jaké hry vychází aneb chtěl bych mít alespoń základní přehled o herním světě i nadále. Takže když se pročítám mnohými články novějších her, není divu, že dostanu chuť nějakou tu novou hru zkusit. Vzhledem k tomu, že jsou pro mě nové hry snad všechny zhruba od roku 2004-2005, tak mám tuhle hranici "Nová hra" postavenou trošku jinde než 95% hráčské společnosti. To jen pro upřesnění a umlčení potenciálních rýpalů, jež označují Skyrim jako starou hru. Tenhle úvodník by se slušelo nějak zakončit, takže se pohodlně usaďte a nechte svá očka plout textem, který si tu pro Vás připravím. Takže hurá na herní deník ze Skyrimu psaný formou zajímavých postřehů a možná i vtipných poznámek.

Hra začíná na voze, který je táhl kůň a směřoval pomalým cvalem do nedaleké tvrze. Cesta se svažovala do serpentýn a pod nimi bylo v dáli vidět tvrz, do které zřejmě míříme. Říše tak rozhodla. Jsme odsouzenci. Zimní příroda byla opravdu nádherná. Místní kolorit bych ocenil asi daleko lépe, kdybych nebyl svázaný. Rozhlížel jsem se okolo sebe a zjišťoval, že na bych na tom mohl být daleko hůř. Na voze jsme byli celkem čtyři. Dva seděli na jednom okraji naproti mě a neustále něco povídali. Nevnímal jsem je a nezajímali mě. Po mé pravici byl další odsouzený. Měl zavázaná ústa i ruce. Kéž by ti dva naproti měli na svých hubách ukecaných také pořádný roubík. Začínal jsem se důkladně rozhlížet kolem sebe a přemýšlel o možnosti úniku. Jenže za námi i před námi byl ozbrojený doprovod. Fakt nevím jak daleko bych po skalách utíkal vstříc svobodě, aniž by mě do sta metrů neprobodla desítka šípů vystřelených lučišníky. Zřejmě bych se nedostal živý ani deset metrů od vozu. Myšlenky na útěk tak umřely velice rychle.  Blížili jsme se k cíli.

Velká brána kamenné tvrze se otevírá a náš povoz se dostává dovnitř. V okolí stojí spousta dobře vyzbrojených hlídek, na žádnou rebélii tu prostě není prostor. Povoz zamířil mezi domy na malé náměstí. Začal jsem mít trošku vážnější obavy, když jsem zahlédl kata. Spravedlivý soud tu asi probíhat nebude. Za katem se čněla dlouhá cesta do kopce a pod ní, na jejím začátku se tyčila velká kamenná věž. V okolí postávalo pár bojovníků a hlavně lučičníků. Vůz zastavil a vyvedli nás z něj před jakýsi tribunál, na které si pravděpodobně poslechneme poslední ortel v našem životě. Museli jsme se všem představit a jeden po druhém tak byli rozdělováni do skupinek. Jeden z odsouzených se však nesmířil s tím, že zemře pod tíhou obrovské katovy sekery a vydal se vstříc kamenné cestě vedoucí pryč z náměstí. Nestihl se ani rozeběhnout a jeho život přetrhala dvojice šípů, které mu prolétly hrudníkem.

Zatímco jsem se kochal okolní scenérií, která se mi po grafické stránce moc líbila, ocitl jsem se na konci cesty povozů a byl vytažen před dvojici ozbrojených vojáků. Rázem se mě jeden z nich začal ptát na mé jméno – a začal jsem si vytvářet deset minut postavu podle obrazu svého. Chtěl jsem vytvořit postavu podle svého aktuálního zjevu. Takže jsem si zvolil ještěra. Národ Argonian mi však byl cizí a zařekl jsem se, že zas tak zelený nejsem. A tak jsem si vytvořil postavu zdánlivě lidskou, snažmo podle sebe v reálu, ale šlo to těžce. Pořád ve hře vypadám lépe! 😀 Tím bych chtěl ocenit nápaditý výběr postavy přímo v ději hry a také následný tutoriál. To se hodně povedlo.

Nebyl to hezký pohled, vidět jak se jeho tělo poskládalo bez života do prachu tamní cesty. Jenže poprava dalšího vězně čepelí kata také nebyla jedním z těch romantických pohledů. Muže předemnou postavili před špalek, skopli jej aby poklekl a kat mu sťal jednou ranou hlavu, která se skutálela do dřevěné bedýnky pro ni připravené. V průběhu této popravy se z dáli ozývaly zvláštní zvuky. Jakoby to vycházelo z hor, z nebe. Bylo to zvláštní a relativně vzdálené. Ovšem rázem se to přiblížilo a všem bylo jasné, s kým mají to dočinění. Nemohl jsem věřit vlastním očím a chvíli jsem zůstal stát opařený na místě. Nad věží jsem viděl poletovat obrovský černý kolos. Ano byl to drak! Čas jakoby se zastavil a popravy přerušili. Nebyl jsem jediný, kdo nevěřil tomu co vidí.

Drak se náhle snesl střemhlav z nebe přímo na věž a jak na ni dosedl, spustil se okamžitě obrovský zmatek. Líde tu pobíhali sem a tam. Jakoby spousta vojáků koukaje na nebe stále nevěřili, co vlastně viděli. Drak ošlehal plameny první přilehlý dům a lučišníci se ujali střelby. Využil jsem zmatku a utekl hrobníkovi z lopaty. Nebo spíš katovi od sekery. Nebyl jsem sám. Uteklo nás více. Snažil jsem se ukrýt ve věži. Drak soustavně nalétával a ošlehával plameny dům po domě. Na jeho podrážděnosti neubíraly útoky střelců a tak byl stále agresivnější. Z malebného místa se tak stala hořící a doutnající rozbuška. Bylo na čase ji opustit. Nakonec se mi podařilo utéci po střeše z věže zpět n pevnou zemi a branou jsem opustil toto mrtvé apokalyptické místo. 

Útočiště jsem našel v nedaleké pevnosti ukryté ve skále. Zavedl mě sem Hadvar, alespoň se mi tak představil. Obyčejně mnohým lidem nevěřím. Ovšem když jsem měl za zády a občas i nad nad hlavou obrovského draka, rychle jsem své zásady přehodnotil a využil jeho nabídky k pomoci a následování. Je třeba říci, že v pevnosti byl konečně klid od toho venkovního chaosu. Mohl jsem se konečně v klidu zbavit pout na rukou. Porozhlédl jsem se po okolí a našel nějaký rezavý meč. Sice to není nic extra, ale k prozatimnímu boji postačí. Vydali jsme se dále do nitra skaliska a následoval Hadvara. Po cestě jsem posbíral spoustu zbytečností. Přece to tu nenechám! Ve vetešnictví mi potom ruce utrhnou až jim donesu k prodeji všechno co jsem tu našel! Bok po boku jsme vstoupili do zajímavé části jeskyně. Uprostřed ji rozděloval nádherně čirý potůček podzemních vod a než jsem se stihl rozkoukat, napadli nás vojáci Bouřlivých hávů.

Seběhlo se to všechno tak rychle. Ani jsem netušil, jaký mám v sobě bojovnický talent. Jakmile jsme tuhle skupinku pobili a já se jal etického okrádání mrtvol, zjistil jsem, že jedním z vojáků je dokonce žena. Obral jsem ji o boty a pokračovali jsme cestou dál. Další obrovská jeskyně před námi a na stropě mezi krápníky visela spousta vláken. Byl to pohled, pro arachnofobika, zcela nepřípustný. Za moment se z nich snesla asi čtveřice obrovských pavouků. Velikostně bych je přirovnal ke krávě. Stál jsem vpozadí a koukal na Hadvara, jak odsekává nohy těmhle zrůdám a počkal si na to kdo vyhraje. Naštěsti to byl Hadvar a my mohli pokračovat. Stihli jsme potkat obrovskou medvědici, která pospávala v rohu. Bylo třeba se ji raději vyhnout, jinak by nás rozsápala na hadry. Při plížení se mi pořádně zapotilo čelo, protože takovýho medvěda jsem z blízka ještě neviděl. Dorazili jsme konečně k východu z jeskynního komplexu a já zas uviděl světlo světa. Hadvar se se mnou rozloučil a pokračoval sám. 

Na chvíli jsem jen tak postával na skaliskách a kochal se tou krásou okolo. Svoboda. V dáli čněla pod kopcem malá víska. Vorařov jí říkali. Její hranici objímala rozbouřená řeka, která se stáčela údolím do neznáma. Seběhl jsem po cestě dolů, sbíral nějaké houby a rostliny načež mě vyrušilo nedaleké vytí. Vzhledem k tomu, že jsem viděl draka, medvěda či obrovské pavouky, nedělala mi smečka vlků problém. Pěkná kožešinka, řekl jsem si. Blížil jsem se k branám Vorařova. 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *