Deník hráče ( I Am Alive 2012 ) – část 1.

Právě se o svůj příchod hlásilo všudy přítomné jaro. Začalo se oteplovat a slunce projasňovalo oblohu i zemi pod sebou. Byl to evidentně příjemný start třetího dubnového týdne. Jen jsem měl obavy, jak to bude vypadat tam, kam se chystám. Uplynul zhruba rok od události, která okolí změnila k nepoznání. Hlavně to nádherné městečko Haventon. Čím víc se k němu blížím, tím více začíná být slunce ostřejší a pichlavější. V dáli, někde za mostem už jsem zahlédl v mlhovině první štíty vysokých budov. Rozhodl jsem se udělat si přestávku. Na chvíli si sednout, odpočinout si, vysypat si z děravých bot štěrk a kamení, najíst se a zkontrolovat výbavu. Jsem na cestě už opravdu dlouho.

Ke všemu to horko a prach, který tak rád ulpívá na plicích a člověku se pak těžce dýchá. Sedím si na zničené silnici. Je opuštěná. Není divu. Kam dohlédnu, jako by se život zastavil. Nedávné otřesy půdy byly dost extrémní a zpřetrhaly několik dalších cest a silnic. Sedím zády k městu, abych ten pohled zřícených budov neměl pořád na očích. Kotroluju si výbavu. Je nezbytná. Jídla je málo a pro pohyb v tomto světě je nezbytným doplňkem právě výbava horolezce. Zemětřesení a prachové bouře pracují spolu. Tyhle živly se velice rádi potkávají spolu a tak tam kde včera byla silnice, či nějaká cesta, tam dnes už může být jen hromada sutin. Takže je hotolezecké lano často jedinou možnou uměle vyrobenou cestou, jak se dostat blíž ke svému cíli. Mám svoji výbavu rád, mám dokonce i svítilnu, pistoli a kameru. Nejsem žádný střelec. Zbraně nemám rád. Vlastně se bojím, že bych ji někdy musel použít. Ale co, stejně není nabitá, snad poslouží alespoň k zastrašení. Měl jsem ale štěstí, že jsem ji našel. V okolí jsem už narazil na pár individuí, kteří se už viděli s mým batohem na jejich zádech. Není se čemu divit. Jídla je málo, takže se každý snaží nějak přežít. Jenže já nejsem žádný hrdina z amerických filmů. Chci se jen dostat do města. Mířím za Julií a Marií. Nedoufám, že je najdu zrovna v Haventonu, tedy města za rozbitým mostem. Protože poslední evakuační vlna už proběhla před mnoha měsíci. Jen doufám, že až dorazím do našeho bytu, najdu tam alespoň nějaký vzkaz nebo stopu.

Samota mě tíží. Bez nich to je těžké. Musím je najít. Určitě se evakuovaly do bezpečí. Přece jen, město by určitě nebylo pro ženu s dítětem bezpečné. Mám v hlavě spoustu otazníků a přemýšlím nad spoustou věcí. Doufám, že jsou v pořádku. I přesto musím být stále ve střehu. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Noci raději překlenuju v polospánku na nějakém otevřeném prostranství. Domy a stromy totiž představují bezpečí jen zdánlivě. Člověk nikdy neví, kde se může za rohem někdo schovávat. Když vezmete člověku pocit bezpečí, jídlo a naději, klidně vás zabije pro vaše boty. Na otevřeném prostranství mám přeci jen čas, kdy uvidím, že se ke mě někdo blíží. Moc jsem toho v poslední době nenaspal. Jsem stále ve střehu, spím jen pár hodin. Myslím na Julii a Marii. Abych se udržel při zdravém rozumu natáčím na kameru své pokroky v cestě za nimi – do Haventonu. Třeba se ta nahrávka k nim dostane. Vím, že je to velice nepravděpodobné, ale naděje, ta musí zemřít až jako posledí. Udivuje mě, že tak citlivé zařízení, jakým kamera je, stále funguje v tak extrémním prostředí plném prachu a nicoty.

Po odpočinku a mírném podřimnutí jsem se sbalil a otočil se směrem k městu. Ten pohled na něj znám. Nádherný most přes divokou řeku. Zabodnutý jako špalek z obou stran do skály. Provoz aut se míhal tam a zpět a z kopce, odkud koukám, to připomínalo jako tepnu. Provoz jako krev, která proudí sem a tam a dodává městu život. Spousta aut. Spousta cest, spousta životů a osudů. Bývalo. Teď už jen vidím zničený most, který se sklání nad řekou stejně, jako stařec nad hrobem. Život z něj vyprchal. Doufám, že se přes něj dostanu. Musím. Naposledy jsem se rozhlédl kolem sebe a pomalým a odhodlaným krokem se k němu blížil. Okolo spousta trosek, vyrvaných panelů, trčících trubek a rozbitých aut. Nebyl to příjemný pohled, ale už jsem si zvykl. Všechno bylo pokryté jemným prachem ze zřícených budov a slunce do té bílé kaše odráželo své paprsky, které čas od času dokázaly pořádně oslňovat.

Za dobu své cesty jsem nenarazil na důvěřivého člověka, který byl ochotný stát se alespoň na okamžik někým, kdo by mě vyslechl. O to víc mě nabíjela cesta do Haventonu, abych se dostal na stopu své milované Julii. Most už se z prachu a mlhy začal řádně rýsovat před mým zrakem až jsem najednou stál před ním. Musím říct, že z blízka vypadal ještě hůř, než z kopce. Prakticky byl asi v šesti částech přelomený a nebylo možné jej jakkoli přejít. Pod ním zuřila divoká voda, která si stále vytvářela nové sesty přes nové a stále odpadající trosky mostu. Sem tam se i hladina nepatrně zvýšila, aby proud vody zesílil a doslova odpálil kusy betonu po proudu někam dál. Neuvěřitelné, co příroda dokáže. Vytáhl jsem svou horolezeckou výbavu a jal se šplhání. Naštěstí zůstaly na několika pilířích žebříky a tak překvapivě nebylo těžké se posouvat postupně dál přes most. Ale to otravné slunce. Ostré světlo a prach. Do toho všeho mi už šumělo v hlavě z toho masivního proudu vody podemnou. Těším se až se konečně dostanu na druhou stranu. Tam, za most. Jsem unavený. Ze všeho. Chci si sednout na pevnou půdu.

Na mostě se v různých dírách zasekly také různorodá vozidla. Byly tu osobní automobily, ale také záchranná vozidla. Hasičský vůz, který evidentně ještě nevyprázdnil celou nádrž, visel jen tak přední polovinou dolů z mostu. ten pohled mě udivil. Jak může takový masivní stroj stále odolávat gravitaci a brání svůj ocelový život před utonutím. Byl jsem zhruba za půlkou cesty. Po pilířích se dál dostat nedalo. Přemýšlel jsem, kudy povedu své kroky. Porozhlédl jsem se také po zásobách v místních vracích, kde překvapivě nebylo vůbec nic. Tak trochu jsem doufal, že by se tu něco mohlo nalézt, ne každý by si troufnul vylézt na most, který vypadá, že se co nevidět celý utopí a hledal by tu zásoby. Zaměřil jsem pozornost na hasičský vůz. Jeho kabina mohla obsahovat nějaké lékařské vybavení, ale nechtěl jsem riskovat. V ten okamžik jsem si všiml, že pohupující se záchranářský kolos, raspektive jeho žebřík, míří na jeden výklenek mostu pod ním. Že bych našel cestu? Bylo to jako znamení. Jako prst, který ukazuje. Vrhal jsem nějaké kameny a prázdné plechovky na visející vůz. Tak nějak jsem naivně testoval, jestli se neutrhne a vydrží mou zátěž. Říkal jsem si, že má cesta nemůže skončit pádem do vody. Byl by konec všeho.

I přesto jsem se odhodlal. Přešplhal jsem na část vozu, která byla na mostě. Ani se nehnula. Rychlým skokem jsem se chytl žebříku, který se mnou nad vodou mával jako s podzimním drakem, kterého jsem vypouštěl na poli za městem se svou dcerkou. Vzpomínka mi vehnala vnitřní sílu do rukou, a já se i přes obrovský strach sesunul po vozovém žebříku na výstupek mostu pod ním. Okamžitě, jak jsem dopadl, uhýbala jsem a vybíhal po výstupku výš. Čekal jsem, že se ten automobilový kolos sesune. Jenže on tam stále visel. Už se nehoupal tolik, jako když jsem na něm visel. Působilo to, jako by mi mával. Přál mi dobrou cestu v hledání. Možná už trochu blázním, když si zosobňuju neživé předměty. Každopádne mi to dodává sil a zdravého rozumu. Je to víra, co mě drží při životě a při mé cestě dál. Zbytek mostu byl schůdnější. Takže jsem se na druhou stranu dostal už bez větších problémů. Kdybych se ale musel dostávat přes most zpět, už by se mi tahle náročná cesta nemusela povést. Jsem rád, že to mám za sebou. I ten přehlučující a otřesný šum proudu rozbouřené řeky pode mnou…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *