NI.BI.RU: Posel Bohů (2005)

V Západních Čechách se při výstavbě dálnice našel vchod, který vedl do dávno zapomenuté německé štoly, kterou nacisté záměrně zakopali na konci druhé světové války. Zajímavý objev tak zastavil všechny výkopové práce a na místo byla přivolána armáda, která okamžitě zajistila vchod i okolí štoly. Tenhle humbuk neunikl ani médiím a tak se o štole začalo mluvit v televizi a psát v novinách. 

Starý cestovatel a archeolog, zajímatel o mayskou kulturu, Francois de Wilde si mezitím pokojně seděl ve své vile a listoval denním tiskem. Pochmurný výraz v obličeji se nepatrně měnil při čtení článku o nalezené štole. Jakmile jej dočetl, přiskočil k telefonu a vytočil číslo svého synovce Martina, který studuje archeologii a lingvistiku ve Francii. Jakmile se dozví o nálezu, okamžitě odcestuje do Čech. Nejprve ale zamíří do Prahy, kde se má setká s Barborou Kánskou, která mu má předat nějaké informace. Co čert nechtěl, Martin na schůzku příjde pozdě a Barboru nepotká..

NI.BI.RU: Posel Bohů (dále jen PB) je klasickou 2D point and click adventurou se slušným grafickým kabátkem. Hra se ovládá pouze myší a má stejné ovládání jako Posel Smrti. Tedy pravým tlačítkem myši prozkoumáváte předměty i okolí a levým spouštíte interakci. Inventář je skrytý u hrany obrazovky a jakmile na ni najedete myší, zobrazí se. Stejně dostupné je i menu hry. 

Jak je z obrázků patrné, hra se graficky podobá Poslu Smrti, který byl vydán o dva roky dříve. Jeho kvalit však nedosahuje. Po grafické stránce je to zase krok o kus dál. Je tu vícero detailů. Pozadí některých obrazovek je více živoucí – ve městě vidíte v pozadí jezdit tramvaj, na mostě se poflakují turisté nebo se jen mihne kolemjdoucí žena s deštníkem. Všechny tyhle prvky nejsou aktivní, s těmito postavami nelze hovořit a do tramvaje rovněž nejde nastoupit. Je to na efekt a působí to dobře, nestaticky. Nibiru navíc nabízí vyšší rozlišení 1024×768 (PS 800×600). 

Ač je obraz hry příjemný a příběh zdánlivě zajímavý, nebavil jsem se u PB tak jako u Posla Smrti. Hra je protkaná několika logickými hádankami. Některé jsou fajn a zmáknete je po menším zapojení mozkových závitů. Jiné, bohužel, frustrují. Kdo hrál někdy PB, jistě ví, že mám na mysli slavné kuličky. Já osobně jsem u toho vydržel zhruba patnáct minut a pak si googlil návod. Ano, jsem barbar, použil jsem uloženou pozici přesně po kuličkách, která se váli kdesi po internetu. Vždycky jsem si ty barvy v závěru nějak rozházel, takže jsem se raději poklidnou chůzí vůkol počítače věnoval rozjímání, neb bych si nejspíš rozkopal počítač. Asi už nejsem takový hardcore hráč, když mě rozhodí obyčejné kuličky. Stárnu.

Dál mě bavilo hrát si na neustálého nosiče a skoro s každou postavou co jsem na začátku potkal, jsem obchodoval předmět za předmět. Jistě k adventuře tohle neodmyslitelně patří, ale tady jakoby se snažili natahovat herní dobu (strážnému jídlo, bezdomovci cigáro, hluchému starci víno). Bezdomovkyně Iris je královnou mezi němi. Dostane hlad a vy potřebujete její slušivou hůl. Zajdete do bufetu, koupíte jí hotdog s kečupem a hele, paní se to nelíbí a jakožto dáma cimprlínová jej odmítne a chce s hořčicí. Pak dojdete do bufáče znova a prodavač vám ho nedá. Je to velmi zábavné, hlavně když jsem stopoval, že obrazovka s Iris (vstup do ní) se načítal devet vteřin. 

A začíná nám to hezké ovoce zevnitř pěkně nahnívat. Případ olejnička. Jste ve štole u kovových vrat. Mechanismus na nich zjevně je po správné manipulaci otevře. Jenže je zarezlý. Inventář nabízí prázdnou olejničku a plechovku oleje. A tak logicky napadne olejničku z plechovky naplnit. A koukejme, nic se neděje. Interakce žádná. Dumám, používám plechovku na vrata, mechanismus, sebe, nic. Běhám po lokacích v tunelech a přemýšlím o nějaké pevné tyči, kterou bych ty vrata vyrval z pantů. Nikde nic. Běhám. Naříkám. Smutním. Pláču. Odvracím se od monitoru. Vařím kafe. Za pár okamžiků se pouštím zpět do hry. Začínám být jako MacGyver. Hledám sponku a žvýkačku k sestavení trhaviny. Kombinuju předměty mezi sebou bez logiky. Poté se snažím vrata otevřít peneženkou. Přeci jen, prý peníze dělají divy. Nic. Odebírám se k návodu. S nepatřičným výrazem pohoršení řvu na okolí něco o srandě. Návod praví: použijte prázdnou olejničku na mechanismus, Martin zjistí, že je prázdná a poté ji budete moci naplnit. Chvíli jsem se smál, a pak pokračoval dál.

Je to tím, že ve hře se spoustu věcí k interakci zaktivní až když provedete nějakou činnost. A to i přes zdravý rozum, který se k tomu staví jinak. A to je občas bolest PB. Ovšem, pokud nehledáte za vším něco více, budete postupovat hrou ryhle. Záseky budou přícházet ojediněle, prakticky jen s logickými puzzly. Nejsou tu rovněž žádné zbytečné předměty. Všechny, které posbíráte, brzy k něčemu použijete. Pokud nevíte jak dál, proběhněte okolí, spočítejte si kolik jste našli aktivních míst (na které lze kliknout, pozdější interakce k použití nebo ke kombinaci s předměty z inventáře). Pokud není okolo žádné, postup hledejte v předmětech v inventáři (údržbářská místnost v hotelu Sofron). 

Tam kde Posel Smrti budoval atmosféru (třeba hlava v kýblu u Hermana) i hudbou, tam PB zaostává. Můžu prozradit, že hned na začátku hry najde Martin Barboru mrtvou. Leží ve svém bytě ve vaně plné krve. Patřičný důraz atmosféry, kdy by to člověka trošku chytlo za emoce podkresluje Martin sám. Když stojí metr od vany, kde v hrůzné scenerii leží Barbora a on hladí kočku co sedí na vaně se slovy: "Hm, má hebkou srst".

A jedeme dál. Martin Holan přicestuje do hotelu Sofron. Hotel je obsazen a není tu volný ani jeden pokoj. Tak jasně, máme tu zápletku, další zdržení aby si nějakým způsobem vydobyl volný pokoj. Inu nakonec se mu to povede. A získá pokoj. Po dlouhé cestě je rád že si může lehnout… vlastně… vejde do královského pokoje, kde je obrovská ustlaná postel. A co udělá náš Martin? Holan je originál. Zvolá "musím si odpočnout" sedne si na kavalec a sedí. Po chvíli už je zase fit. Copak tam nešlo nahodit jak jde k posteli a vrazit tam stmívání obrazovky? Takhle to vypadalo opravdu idiotsky, navíc si shání pracně místo v hotelu, když nedaleko bydlí strýc, který má obrovskou vilu jen pro sebe. Navíc se spolu v jeho sídle setkají v noci (důležité objevy, domnění, že nepátrají po věcech sami). Strýc svého synovce po rozhovoru pošle v noci na hotel. Že si dopoví vše ráno? Je to normální? Ještě když kolem umírají lidé cizí vinou? Logicky ho snad nechám spát u sebe. Jasně, schylovalo se k příběhovému zvratu, ale to by šlo udělat i tak že by spal ve vile. Dobře jsem trošku hnidopich, ale působí to strašně kostrbatě až debilně.

"Pojmenujeme-li myš AGRESIVNÍ HLODAVEC, místo kupříkladu myšáček kulička, nebude jeho hráčům jeho smrt s dynamitem na zádech tolik vadit."

"Klíč jsem hodil do kanálu v laboratoři… snad mé výpočty nikdo nenajde." Dietrich. V týhle situaci jsem si říkal, jestli si ze mě nedělá hra srandu. Tak Martin se pracně dostane do tajné místnosti vědce. Na stoje uvnitř leží jen tak ledabyle pohozený deník. V něm popis vědce kde je klíč a doufá že jej nikdo nenajde?? Od vědce pracujícího pro nacisty (i pro sebe) bych čekal důmyslnější zabezpečení takových informací. Bože. To je jako by napsal na zeď u vchodových dveří "Klíč je pod rohožkou, peníze mám v kuchyni v dóze od kávy, platební kartu ve třetím šuplíku v kanceláři i s pinem a doufám, že to nikdo nenajde".

"Klíč jsem hodil do kanálu v laboratoři… snad mé výpočty nikdo nenajde." Dietrich.

Ve štole je třeba k dalšímu postupu použít dynamit. Nejenže jej budete na jednom místě brát do ruky třikrát, ale jakmile ho Martin zapálí potřetí, zvolá: "Rychle pryč!!" a v tu ránu jde chůzí houpavou, pohoda a tabáček. Zatímco v Memento Mori (o které bude řeč příště) hlavní hrdinové běhali, tady tomu tak není. 

Po objevení deníku vědce se do něj Martin začte a zvukovým předělem jej začne číst hlas vědce. Tenhle efekt se mi moc líbil i u Posla Smrti, když dopisy četli jejich autoři. Dabing zní dobře, ale takhle dlouho jej číst, to jsem ještě neviděl. Že by se natahovala herní doba. Trvalo to snad něco okolo desíti minut. Samozřejmě lze proklikat mluvené slovo a deník si přečíst sám, ale to už ztrácí na atmosféře. 

Opakovačka do třetice. Martin v chrámu, žádá o kýbl s vodou. Jednou. Dvakrát. Pořád málo, po třetí už snad bude hotovo. A hle, zase další výkroj z herního času. PB není špatná hra, ale pro mě jednoznačně zklamámí. Čekal jsem daleko víc. Příběhový podklad sliboval něco zajímavého, co ale nepřišlo. V závěru hry jen mrknite, že mapa v inventáři má dvě strany. Já si teho nevšiml a tak jsem čuměl do návodu. Snad kdybych nehrál žádnou adventuru a PB by byl moji první dobrodružnou láskou asi bych se královsky bavil. Takhle jsem jen rád, že to mám už za sebou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *