Proč hrajeme staré hry?

Je zjevné, že mezi hráčským publikem je stále hodně těch, kteří inklinují ke starým hrám. Hry, které se spouštěly pod systémem MS-DOS nebo pomocí konzolí, které dnes již zavál čas. Proč tomu tak ale je? Proč se stále vracíme ke hrám, které už nejsou v kurzu a ovládání, grafika a další aspekty jsou dnes dávno někde jinde než na počátku devadesátých let? Stále se vracet ke kořenům lidstvo provází neustále. Vždy když je třeba najít něco nového, obracíme se do minulosti z níž čerpáme. Čerpají z ní jak hráči tak i herní vývojáři. Pojďme se zkusit ohlédnout za vybranými důvody proč hrajeme staré hry.

1. Atmosféra dětství

Jistou roli určitě hraje fakt dětství. Každý si na svoji první hru i přístroj, na kterém hrál poprvé rád zavzpomíná. A nějak se mu tyto vzpomínky vryjí do paměti. Hraním po mnoha letech se tak vracíme do bezstarostného dětství, kdy nás tížilo jen to, kdy se dostaneme do dalšího levelu. Poprvé na nás blikala obrazovka a také poprvé jsme zkoušeli herní principy. "Jé když zmáčknu šipku sem pak tam a přidám Home tak Raiden udělá zvláštní chvat". Byly to časy poznávání různých her, poznávání prvních různorodých žánrů a hry bavily. Bavily moc.

2. Atmosféra hry
V dobách kamenných byla grafika ne moc detailní a přece nám to vůbec nevadilo. Pixelhunting v adventurách místy vadil ale bral se jako součást žánru. Díky němu známe doposud některé obrazovky a lokace nazpaměť. Někteří si dozajista pamatují doposud i cestu v jeskyních ve hře Legend of Kyrandia. Tady na sebe musím prásknout, že já teda ne. Příklad pixelhuntingu mě napadá kupříkladu ve hře Mise Quadam, místy pěkný oříšek. Nejen grafika byla jaká byla. V některých hrách umělá inteligence veškerá žádná, ovládání pokulhávalo a přece bavila a baví dodnes. O obtížnosti některých her netřeba mluvit. Nebo o náhlém umrtí a hraní hry znova od začátku. Hry bavily, her nebylo tolik a každé hře se věnovalo hodně času. Každý level, každé zákoutí bylo důkladně prolezeno. Takového Maria jsem na nintendu dohrál snad bambilionkrát a Contru snad prebambilionkrát. A baví a bavit nepřestává. Čím to sakra je? 🙂 Aktuálně hraju z nových her Quake 4 už se blížím konci a vím moc dobře, že se ke hře už nikdy nevrátím.

3. Originalita každým coulem
Když hry vznikaly, byl každý kus originál. První strategie, první adventura, první adventura s příkazovými texty, první opravdu 3D akce atp. Každá hra byla originální a každý kousek hratelné pokoukání. Člověk tak dohrál Dune 2 za všechny rody, všechny mapy atp. Zcela nadšen se vrhl na příběhové, dialogové a grafické orgie ve hře Legend of Kyrandia. Po dlouhém hraní pln zážitků a krásných herních okamžiků se vrhl do tajů světa hry Beatrayal At Krondor aby skončil na hře Albion a dál s neutuchavým nadšením pokračoval v akční hře Syndicate z daleké budoucnosti. Byla to chůze od jedné jedinečné hry ke druhé. Dnes obvykle se musíme probrat několika mnoha hrami průměrnými, nebo špatnými abychom narazili na výtečný kousek.

4. Obtížnost
Dříve byly některé herní kousky opravdu snad nedohratelné. Obtížnost byla zapeklitá a často se nevědělo, co dál. Jak se dostat ve hře kupředu. Debatovalo se mezi kamarády, kteří hru taky hráli a zkoušelo se vše možné. Nebyly návody (alespoň ne v tak hojném počtu), nebyl internet (tedy v dostupnosti jako dnes) a toto vše dokázalo v hráči vzbudit popud prostě hru dohrát. Zkoušelo se vše až se naráz prostě přešlo dál. Taková malá vzpomínka úsměvného charakteru. Po hře Legend of Kyrandia, kde inventář byl krásně viděn a vykreslen v dolní části obrazovky jsme se s kamarády dostali ke hře Agent Mlíčňák (Teen Agent). Zasekli jsme se hned na začátku hry, kdy se ve výcvikovém táboře mají předat papíry k propustce dovnitř. Celá obrazovka proklikaná, dialogy pročtený nazpaměť. A nic. S pokusy jsme se střídali. A ne se hnout z místa. Abych se dostal k věci. K postupu ve hře jsme měli předat kýžené doklady, jenže jak? Inventář nikde a tak jsme se předbíhaly z pokusy jak dál a při jedné skoro hádce o myš, se nám ukazatel pohnul ke kraji obrazovky a tím vyvolal inventář. Bylo to něco nového. Žádná adventura předtím, co jsme hráli to takto neměla. Dnes jsou adventury spíše odlehčené a málokdy odvádí pozornost a jsou zpravidla dohrány za několik málo hodin. Existují ale také vyjímky. Mezi Top adventury řadím Posla Smrti. Neskutečně mě nadchla ale to už odbočuji.

Závěrem
Bodů by se dalo napsat mnohem více. Časem třeba zase nějaké připíšu. Prostým faktem je, že staré hry táhnou. Staré hry baví. Staré hry inspirují (nejen freeware scénu). A doufám že tomu tak bude i nadále!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *