Abuse (1995)

Obyčejná maloměstská redakce. Několik menších místností v potemnělém šeru do kterých zataženými roletami prosvítá slunce. Tam kam paprsky dosáhnou lze vidět prach. Všude je klid. Každá místnost má svého novináře, který si tu v poklidu sepisuje své články do místního tisku. Sem tam je slyšet odkašlání, otáčení papírů. Místy až staromilecky je slyšet psací stroj.Pod svými tlačítky vytváří věty rukama starého spisovatele před penzí.

V místnostech vládne klid, ne však harmonický, ale pracovní. V každé z nich někdo sedí a ledabyle něco sepisuje. Jen jedna zeje prázdnotou. Náhle se zprudka otevřou hlavní dveře a jako když střelí vlítne do nich mladý reportér. Bez hlasu či pozdravu míří ke svému stolu. Zaštrachá ve svých šuplících a s vítězným výrazem si sedne do židle. V rukou tříme dopis. A v druhé nůž, jimž se ho chystá otevřít. Vychutnává si tuto chvíli, neboť je mu jasné, že dopis mu přinese vavříny slávy. Nebo si to alespoň myslí. Na dopisní obálce stálo jméno Nick Vrenna. V redakci pozdvižení nenastalo. Jen se sem tam někdo koukl, hledajíc zdroj hluku, který přerušil jejich pracovní tempo. Záhy všichni pokračovali v práci. Mladý redaktor se chopil nože a začal rozřezávat obálku. "Neuvěřitelné, po tolika odeslaných dopisech je tu konečně odpověď!" zašeptal si pro sebe a otevřel dopis. Položil ho na stůl a hned poskočil úkrokem vzad. Zamyslel se. Těkavými pohyby se rozhodoval jestli si ho přečte. Náhle ho popadla silná popudivá chuť se napít. Přeběhl k místnímu umyvadlu, které si jen tak trčí ze zdi mezi místnostmi. Pustil vodu proudem, pod něj celou hlavu a řádně se napil. Až si všiml jak ze dvou místností na něho koukají jeho starší souputníci. Zavřel kohoutek vody, utřel si hlavu i obličej do ručníku a s úsměvným obličejem si jen špitl: "však uvidíte". Přiskočil zpátky ke svému stolu, s ručníkem přes rameno se ujal čtení. Očekával delší souvětí. Ovšem nedočkal se. V strohých dvou větách však bylo vše co potřeboval vědět. V dopise stálo v několika větách místo a čas setkání. Mladý redaktor byl u vytržení. Dopis přišel včas a schůzka se blížila. Oblékl si sako, schoval vzkaz do náprsní kapsy. Prohrabal se ve stole, v řádném pracovním nepořádku ho zajímal jen diktafon a poznámkový blok. Vše naházel do kožené brašny, kterou nosívají vysoce postavení manažeři a vyrazil na místo setkání.

Vzkaz v dopise ho přivedl až do periferie města. Mladý redaktor ani nehnul brvou a vstoupil do temných uliček. Tak nějak nepočítal s tím, že místo setkání bude v nějakém nóbl hotelu se vší klientelou a péčí. Podlouhlá tmavá ulička se zdá býti nekonečná. Je kolem tma a je slyšet šramot. Nikde se nic nehýbe. Ulička je obklopena zdmi místních rozpadlých domů. Široká moc není, mladý reportér se může dotýkat obou zdí rukama naráz. Je slyšet hlas. Temná ulička je tmavší a tmavší. Podívá se za sebe a vidí někde v dáli světlo, kterým do ní vstoupil. Uplně stejně tak vidí i před sebe. Hlas nabývá na intenzitě. Není však rozumět. Reportér se začíná obávat. Náhle hlas zaniká a ozývá se hrdelní křik. Nic však není vidět. Ozývá se skřípot dveří. Mokrou uličku osvítilo na její zemi světlo. Světlo které se dralo ven skrz malou škvíru pootevřených dveří. Ozval se křik. Ale to bylo někde v dáli. Reportér se zastavil a upřeně pozoroval dveře. Vystrašený už byl opravdu hodně. Ale nechtěl to dát na sobě znát. Začal si tedy pískat. Zpoza dveří se ozval pozdrav. Mladý reportér jakoby nic a krokem vpřed chtěl pokračovat v cestě. Avšak ze dveří se ozvalo: "Nick Vrenna". Reportér se zastavil a okamžitým přískokem se nalepil na dveře. Držejíc svoji příruční tašku celý rozevlátý a nadšený zdravil: "Dobrý den, Nicku, jsem velice rád.. " Nechte toho, zadek mám od toho abych seděl, a ne abyste mi do něj lezl. Pojďte dál, už tu na vás čekám". Mladý reportér si symbolicky otřel boty, otevřel dveře a vstoupil do místnosti. "Víte, pane Vrenno…" "Říkej mi Nicku" pravil a zády k reportérovi naléval víno do sklenic. "Pane Nicku, tedy Nicku, jsem velice rád..ba i poctěn že zrovna já budu…" přitakával reportér. "Posaďte se tady" ukázal na malý stolek s lampičkou, která osvětlovala jen malou výseč okolo stolku. Všude v místnosti jen šero, tma. Na Nicka vidět nešlo. Jen silueta postavy jak v dáli nalévala víno. Jak se ukázalo, víno si naléval sám, neboť na stolku s lampou už byla sklenice s vínem nachystána. Mladý reportér si tedy sedl k tomuto stolku. Neptal se na nic. Byl rád že tu může být. Vysoká a ramenatá postava Nicka i v šeru vynikala. Nebylo mu však vidět do tváře. Jen silueta. "Oba víme, proč tu jsme, svět se musí dovědět pravdu." pravil. "Jistě Nicku, věřím že tvůj čas je drahocený, jsem přichystán, jen spustím diktafon a můžeme začít" řekl reportér, položil zapnutý diktafon na stolek a ujal se pera a bloku. Sem tam si srkl vína, jež pro něj na stolku nachystal Nick. Nick se posadil na židli vzdálené od reportéra. Seděl v úplné tmě a začal vyprávět.

"Jmenuji se Nick Vrenna. Tohle je můj pravdivý příběh. Příběh, který jsem si prožil na vlastní kůži" sarkasticky se usmál a pokračoval. "Před několika lety jsem pracoval pro jistou Společnost, která se zabývala vývojem nových technologií. Ovšem pod štítem této společnosti bylo i mnoho zakázaných a nepovolených projektů. Informace o těchto projektech samozřejmě nesměly v žádném případě opustit pomyslné zdi Společnosti. Vláda samozřejmě neměla ani potuchy, co se uvnitř odehrává" napil se vína a pokračoval. "Ti šaškové v kvádrech si mysleli že mají vše pod kontrolou. Ale ty zvěrstva, ty zvěrstva viděli jen ti, kteří kolem těchto projektů pracovali. Zažil jsem dva pracovníky, který jen tak bez důkazů obvinili, že vynášejí informace mimo zdi Společnosti. To co jim pak udělali. Nepřál bych ani nejhoršímu nepříteli. Jisté je, že tihle už nikdy mluvit nebudou. Leda svými skřeky. Těm ale nikdo neporozumí. Společnost měla mnoho podzemních laboratoří. Každá z nich oddělená několika zdmi a silnými ocelovými dveřmi s elektronickým odemykáním." rozkašlal se a vzpomněl si. "Jednoho z těch obviněnejch sem pak potkal dole. Střelil sem ho do hlavy, musel jsem. O to překvapenější jsem byl, když se otočil, vyskočil na strop a utekl chodbami pryč." dořekl s ledovým klidem Nick. Mladý reportér sebou překvapivě trhl. "Takže Nicku, ty si tam potkal jednoho ze svých spolupracovníků? Co se s ním stalo?" tázal se a přitom horlivě zapisoval poznámky. Zavrzala židle, ve tmě si totiž na ní Nick našel pohodlnější polohu a rozpovídal se. "Jasněže potkal vždyť to říkám, potkal jsem ho dole, když mě tam zavřeli." Reportér se otázal: "kde dole? v laborce?" Nick okamžitě začal vyprávět. "Chlape pod laborkama, ty jsou v podzemí, to víme. Ale pod něma, tam jsou chodby… Vůbec nevím kde se tam dřív vzali, jestli je vybudovali to fakt nevím. Vím jen, že tam končili všichni, kteří se tzv. nehodili. Říkali tomu kriminál, nebo taky věznice. Odtud se nikdy nikdo nevrátil." dořekl až s nostalgicky znějícím hlasem. Reportér se ujal slova a hned glosoval: "Ty však ano Nicku!" Nick ležerně až ospale poznamenal: "Ale dyť jo mladej, jinak bys tu asi mluvil sám se sebou". Ujal se hned pokračování: "Takže mladej, prostě ti co se jim nehodili šoupli do toho kriminálu a už je většinou nikdy nikdo neviděl. Hele vrátím se ještě k mému působení. Pracoval jsem zprvu jako laborant. Později jsem dostal sám svůj projekt a cítil obrovskou šanci, ktterá se nebude opakovat. Stejně jako ty teď, myslím že pokud to nezkoníš mladej, bedeš mít článek, kterej bude bezkonkurenční" dodal Nick. Pravdou totiž je, že Nick od té doby, co unikl z bludiště pod laboratořemi nemluvil a zásadně nedával rozhovory. Až pod neúnosným tlakem veřejnosti a zájmu se odstěhoval na místo, kde ho nikdo nebude hledat. "Takže zobáku" pokračoval svým peprným slovníkem Nick "doufám že svoji šanci využiješ naplno, a hlavně doufám, že nikde nevykecáš kde si mě potkal, jinak věř, že si dám práci tě najít a utrhnu ti palici" dopovídal ironicky. Mladý reportér oponoval "Né to bych si nedovolil, neřeknu kde jsem tě potkal". Nick se pousmál a povídá: "dělám si srandu, neutrhnul bych ti hlavu, jen nohu a ruku" rozchechtal se a napil se vína. Reportérovi do smíchu nebylo, ale Nick se bavil a to bylo dobře. "Takže jsem byl pověřen svým projektem, výzkumem na bázi biochemie, živočišné druhy. Projekt se vesele dařil, avšak ne úplně dle představ. Měl jsem vizi, která však potřebovala čas, výsledky by byly oslňující. Společnost však pro toto neměla pochopení. Víš mladej, neříkám Společnost jako že bych někoho kryl, ono to tam fungovalo jako Velký bratr. Prostě nikdo nikdy neviděl nikoho z vedení. Jen chodili příkazy"

Nick se protáhl ale hned pokračoval: "Projekt by svými výsledky opravdu znamenal průlom. Jenže záhy se ukázalo, že jsem společnosti dal pravděpodobně vše co ode mě potřebovali. Jednoho dne do laboratoře vlítli chlapi s puškama. Pušky samozřejmě z místní výroby, které světlo světa nespatřily. Laserové pistole se vyvíjely myslím v laborce 6. Ale nejsem si jistej. To není důležitý. Prostě mě chytli a odvlekli pryč. Tehdy jsem nevěděl co se děje ani kam zmizeli jiní pracovníci, byl jsem zaslepen svými úkoly. Odveden do místnosti metr na metr bez mříží a oken jsem čekal co se bude dít. Nezůstal jsem v ní ani deset minut. Alespoň mě to tak přišlo. Dveře se otevřely a už mě táhli pryč. Zbytek si nepamatuju. Nepamatuju si jak jsem se dostal do věznice. Jen záblesky. Možná je to kravina. Ale v jednom takovém flashbacku jsem ležel v jedné místnosti, která měla ocelové zdi a jediné co v ní bylo byl stůl, též z oceli, na kterém sem ležel polonahý. Pak si s těch střípků pamatuju záblesky a světla, oslepující světlo.." z hlasu Nicka zazněly obavy. Ovšem jakoby se hned probral ze zlého snu a rozpovídal se dál. "Mladej, jestli chceš zaznamenej si to, ty světla, ale nevím. Opravdu si nejsem jist." Reportér jen přitakal a přestal psát jen aby se napil vína. "Pokračujte Nicku" řekl a otřel si ze rtů víno. Nick se zvedl ze židle a ve tmě chvíli přecházel tam i zpět aby nakonec znovu usedl a povidal. "Probral jsem se s obrovskou bolestí hlavy. I ty největší kocoviny po bujarých večírcích bych bral víc než tohle. Nepopsatelný. Prostě vstávám a vidím kolem sebe jen zrezivělý komplex ocelových chodeb. Přicházím ti k sobě. Vidím vedle sebe kostru, která má na sobě ještě kousky masa. Zděsil jsem se a odskočil. Jenže ta kostra na sobě měla laboratorní oblek! Něco ti povím mladej, na začátku jsem říkal o těch dvou obviněnejch, tak tohle je ten první z nich. Jen chci říct ten štastnější. Mrtvej. Začal jsem se rozkoukávat a zjišťovat kde asi jsem. Z chodeb se ozývalo škrábání. Lekl jsem se a začal prohledávat laboratorní oblek kostry předemnou. Našel jsem akorát doklad. Sektor laboratoře, ze které byl. Zvedl jsem se a zamířil do chodby před sebou. Na jejím začátku, myslím jako na vstupu, mě omráčil neskutečný až hrdelní křik. Ne on to nebyl křik ale řev. Ale zvěř ani člověk to nebyli. Zdálo se mi že se to blíží. Nabíralo to na intenzitě a tak jsem se vydal do chodby opačným směrem. Byla tam tma. Chodby osvětlovaly jen jakési lampy ve zdích. Stále jsem nevěděl kde jsem. Plížím se chodbou slyším šum. Na zemi předemnou něco leží. S obavami se k tomu blížím." dopověděl Nick, hovoříc v přítomném čase jako by tam byl právě teď, ale hned pokračoval. "Opatrně jsem se podíval z blízka a byla to hromada hadrů a v nich zamotaná zbraň. Šlo o stejnou laserovou pistoli, jakou měli ti chlápci co mě odtáhli z laborky. Začalo mi docházet, že už nejsem v laboratořích. Alespoň ne v těch, ve kterých se nyní pracuje. Dumal jsem co je to za místo, jestli to třeba bývaly laboratoře. Jo na začátku jsem měl čas na dumání.." rozchechtal se na celé kolo Nick. Reportér s jiskrami v očích bedlivě naslouchal a každé slovo si zapisoval. Nick pokračuje. "Vzal jsem si tu zbraň. Byly v ní náboje, i náhradní zásobník. Byl jsem rád, že se mám čím bránit. Ty skřeky mě opravdu vyděsily. Na konci chodby jsem seskočil do patra podemnou. Šel jsem dále. Těch zvuků. Měl jsem opravdu nahnáno. Přecházel jsem z malých místnůstek do obrovských opuštěných komplexů. V jednom takovým ti jdu po chodbě. Nikde nic. Narazil jsem na dveře, který ale nešly otevřít. Prozkoumávám ti místnost a narazím na přepínač. Stiskl jsem a dveře se otevřely. Jo kamaráde, kdyby jen dveře. Ze stropu nevím kde se tam vzali, obrovský zmutovaný monstra, skřeky, zuby, hnus ti povím mladej. Začal jsem do nich šít tím lejsrem o sto šest. Všude kousky masa, krev.

 

Poprvý mi došlo, že se tady děje něco špatnýho. Že je něco blbě. To sem si uvědomil hned o pár chvil později. Za dveřmi, které jsem si otevřel přepínačem na mě čekalo něco, co mě vystrašilo neskutečně. Mladej, jestli si zapisuješ pořádně tak víš. Ale zopáknu to i s detailama. Vlezl jsem do dveří a vyskočilo na mě stejné monstrum jako ty z toho stropu. Jenže teď jsem měl tu čest vidět to z blízka. Popsat ti takovej hnus, no, na to myslím nemá žádný jazyk dostatek slov. Kam se hrabe postava vetřelce. Bylo to příšerný, mělo to nepřirozený pohyby, křičelo to, drápalo to.. Vobrovský zuby a nad těmi zuby jakási tvář. Ti povím chlape. Ta obluda měla tvář, teda ve značném rozkladu, ale poznat šla. Ta tvář byla toho druhého odsouzeného laboranta. Začal jsem do něho pálít. Trefil jsem ho do ksichtu, padl. Přišel jsem blíž a uviděl tu potvoru v klidu. Na zádech měla také laserovou pistoli. Nestihla ju použít. Rejpl jsem do ní pistolí. Zvedla se, já upadl úlekem na zem. Nastal okamžik kdy se čas dal krájet. Koukal jsem ji do vočí, teda doufám že to nebyla prdel. Ležel jsem a pistole metr odemě. Při pádu mi vypadla z rukou. Ta potvora mladej, ta potvora se zvedla, čuměla na mě, zařvala, smradu jak na hnojňáku skočila na strop a po stropě utekla pryč a zmizela v tmavých chodbách. Já si tam tak ležel. Vytřeštěné oči plné strachu. Krve by se ve mě nedořezal. Říkal jsem si, tak tohle, tohle je boj o přežití. Zvedl jsem se ze studené podlahy a zamířil pro zbraň, která ležela opodál. Ujal jsem se tedy pruzkumu, teda cesty ven. Chtěl jsem pryč za každou cenu" dopověděl Nick a šel tmou do vzdáleného baru – skříňky, odkud vytáhl další láhev vína. Mladý reportér využil chvíle přestávky a raději vyměnil pásku v diktafonu za prázdnou. "Nicku, takže to je ten kriminál jak si říkal, ne?" zeptal se reportér. Nick zrovna otevřel a naléval víno. Naléval jen pro sebe. "Jasně, došlo mi, že tohle je ten tamní kriminál. Taky mi došlo, že výzkum je pro Společnost na prvním místě. A to za každou cenu. I za cenu lidských životů. Chodil jsem tam chodbama a když jsem zrovna nerozstřeloval na sračky ty zrůdy, přemýšlel jsem o tom, jak se kurva dostanu vodsaď ven a vše vykecám!" podotkl Nick a ve svém hovoru pokračoval: "Hned mi bylo jasný že ty dva odsouzený, že oba byli obviněni neprávem. Prostě splnili svůj úkol na projektu, a pokračovali, coby laboratorní krysy na projektu jiném. Jako laboratorní krysy v tom podzemí – kriminálu. Kdoví co jim píchli za sračky do žil a pak je hodili sem. Toho jednoho to nejspíš zabilo hned, ten druhej se proměnil v tu bestii. Procházel jsem, střílel jsem, a čím dál víc jsem si připadal jako křeček na tom kruhu, jak vono se to jmenuje, jak ho do toho dáš a von v tom běhá na místě. Přesně tak mi bylo. Za každejma dveřma další místnost, plno zrůd, ale taky nějaký zvrácený bezpečnostní systémy a pasti. Pořád nechápu jak jsem se odtud mohl dostat. Když jsem spatřil světlo světa, myslel jsem že mi to vypálí oči. Byl jsem šťastnej, a strašně unavenej. Vylezl sem po nějakým žebříku, vodevřel poklop a uviděl konečně nebe. Ti řeknu mladej, v tu chvíli mi bylo u prdele, že je kolem jen písek. Zasraná poušť mi nevadila. Vždyť já se vodsaď dostal!" Mladý reportér popsal svými poznámkami celý blok. Naslouchal i nadále Nickovi, jeho vyprávění ho fascinovalo. Bylo pravdivé a pro veřejnost neznámé, tedy neobeznámené detaily. Později článek plní celých šest stránek v novinách a mladý reportér se stává vyhledávanou osobou. Avšak své slovo dodržel a nikdy nepověděl, kde se Nick Vrenna žije. Ten se i tak odstěhoval neznámo kam. Nesetrval nikdy na jednom místě. Tím slavným reportérem, tím jsem já! 🙂


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O hře

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Samotná hra Abuse v roce 1995 přinesla opravdu revoluční ovládání. Pojem kurzorových šipek pro pohyb postavy a myši pro míření střel nemělo v plošinovkách obdoby. Opravte mě jestli se mýlím, ale Abuse je v tomto první. Hra chytne a nepustí. Obtížnost je vzrůstající, avšak záleží na vás jaký stupeň zvolíte. V první poznávání herních mechanismů i samotná hra poukazuje na novinky, které hráč potkává poprvé. Kupříkladu použití výtahu nebo uložení pozice. Hra je prošpikovaná výtečnými zvuky a lekacími momenty. Podobně jako v legendární střílečce Doom, i tady po stisknutí přepínače otevřete dveře, které byly zamčeny ale také obvykle vypustíte nějakou tu skupinku příšerek. Potulujete se chodbou, nikde nic a ticho. Náhle se ořve skřek a ze stropů, kde před tím viselo cosi nehybného se pokouší o váš život. Nejen vetřelci a příšerky ale také mnohé pasti (nechci napovídat) znepříjemní průchod hrou. Snad je dobré zmínit, že jsou ve hře místnosti, kde čeká obrovské množství emzáků, ale k postupu dále není nutné do nich vlézt. Různé mechanismy, které střílejí lasery mají někdy dostupný vypínač. Pokud máte v patách hordu příšerek, není nic lepšího, než přeběhnout k přepínači a lasery udělají s pronásledovateli své. Grafika je skvělá, a skvěla bude i za deset let. Krásně vystihuje atmosferu společně se zvuky. Hlavní hrdina je dobře animován a nepřátelské kreatury rovněž. Ve hře je několik zbraní, každá má svá specifika, a samozřejmě postupem ve hře se dostáváte k pikantnějším a účinnějším zbraním. Abuse se vyplatí zahrát i dnes, 16 let po jejím vzniku má stále co rozdávat.

Abuse download

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *