První kontakty s počítačovým herním světem se u mě vyskytly již v raném věku. Bylo hezký odpoledne a na kopci nedaleko paneláku kde jsem bydlel, vyrostly přes noc kolotoče, střelnice, auotodromy a jiné blbůstky beroucí veškeré malé finance patřící malým dětem. I já, naivní malý klučina jsem se vydal vstříc kolotočářskému průmyslu obhlédnout situaci. Nejvíce mě utkvěla v mysli maringotka, ve které byly hrací automaty. Na těchhle automatech se daly pařit ty největší a nejoblíbenější hry. Hry jako Galaxie, Galaza, kde ovládáte raketku a ničíte nepřátelský hmyz či co. I další slavné hry inspirované filmy jako Robocop, Batman, Rambo a zcela jistě i Superman. Ovšem k těm automatům vedly nekonečné řady a já byl skoro pokaždé na úplném konci. Když jsem se jednoho dne procpal dopředu i dovnitř maringotky, což jak jsem zjistil pro malého školáčka nebyl až takový problém, zahlédl jsem svoji budoucnost.
Svojí budoucí závislost. V té chvíli mě ohromila grafika postavy u hry Mortal Kombat a malou škvírou z davu jsem pozoroval jak jeden chlapec s jednou rukou na páčce, druhou mačkajíce tlačítka a s výrazem bojovníka ve tváři prochází touto hrou jak nůž máslem. Neměl jsem peníze takže jsem po většinu času stanul na pozici přihlížejícího, tedy pouhého diváka. I mě se jednoho krásného dne (…ehm… tuto větu používám opravdu často…) přihodilo požehnání z vyšší vůle a já doma vyžebral nějaké drobné. Naházel jsem je třesoucí a nedočkavou rukou do prvního automatu, který se stal volným a než jsem zjistil jak se co ovládá a další podrobnosti, došly mi peníze a z hry jsem neměl prakticky nic. Po tomto okamžiku jsem v mysli měl již neustále vyobrazenou záři obrazovky automatu, kterou po letech vystřídala záře televize a mých videoher, po dalších letech počítač, na kterém jsem závislý již do teď. Občas prohodím hlášku typu: „Počítač je součást mého těla, něco jako ruka, noha nebo něco jiného.“ Něco na tom bude, poněvadž když se mi začal zadrhávat větrák na procesoru (500Mhz), tak jsem druhý den onemocněl. Jakmile jsem ho vyčistil, byl jsem zdráv :). Velmi často se mi stává, že vstanu zapnu kompl nebo přijdu ze školy zapnu kompl, a po chvíli přemýšlení proč jsem to vlastně udělal, když na počítači nechci nic dělat jsem si odpověděl, že je to samozřejmost, stejně jako když jdu na záchod nebo když se jdu napít.
Již na základní škole jsem chodil do počítačového kroužku, který byl povětšinu času buď na sedmou ráno nebo po škole. V ranním případě jsem utíkal ke škole abych byl mezi prvními stojícími u hlavních dveří školy. Poněvadž kdo byl první, byl první v šatně a tudíž i ve třídě a mohl si vybírat počítač. Zapnul ho a když zjistil, že tam není jeho oblíbená hra, tak přesedlal na jiný. Ten poslední si musel buď přisednout k někomu, který ho stejně nenechal ani sáhnou na myšku :), nebo na něj zbyl počítač bez jakékoliv hry, a tak byl odsouzen na intenzitu blikání prázdného příkazového řádku. Proč mám dojem, že v pozici sedícího a čumícího, na hrajícího jsem byl nějak často. V odpoledním případě se šlo na oběd a s držkou plnou jídla se stepovalo za dveřma učebny, i když byl ještě čtvrt hodiny čas. V tomto kroužku jsem hrál hry typu Gpega Motorky a Formule, Vlak, Dyna, Prince of Persia, Haunted, Commander Keen a v neposlední řadě Skrblíka (Duck Tales). Článek zkrácen, neboť se jeho kvalita řítila do ztracena vstříc všem zcestným a nezajímavým námětům 🙂
Můj článek z 1.10.2004